Valkýry na cestách: Japonsko
27.06.2019
Tam, kde se sluneční paprsky dotýkají mořské hladiny, kde začíná den a legendy nám neznámé, bohové vnořili posvátné kopí a zčeřili mořskou hladinu... Když kopí z vody vytáhli, z jeho hrotu ukáply čtyři dokonalé kapky... a ve chvíli, kdy se znovu setkaly s hladinou, zázrak se stal... moře se zvířilo a z něj vystoupily čtyři dokonalé ostrovy: Honšú, Kjúšú, Šikoku a Hokkaidó. Alespoň tak to vypráví legendy...
"Kde sakra vězí." Veru už začínala být nervozní, každou chvíli se dobývala Suce do rukávu, aby zkontrolovala hodinky. Nikdo z nás neměl ten soucit jí říct, že časomíry visí na letišti snad všude. Do odletu zbývaly dvě hodiny, rýsovala se nám skvělá dovolená a vůbec všechno šlo podle plánu. Tedy, všechno, až na jednu věc. Káj, ta nešla.
Dopíjela jsem svoje třetí kafe, v osm ráno prostě kofein neúčinkoval. Pomalu jsem se smiřovala s hororovou představou toalety v letadle, které se během 20 hodin cestování patrně ani při nejlepší vůli nevyhnu - stejně jako mraky ostatních cestujících, fuj.
"Ona dorazí, nepanikař. Nejspíš se někde zdržela v zácpě nebo zácpa zdržela ji," utrousila jsem a srkla si poslední dávky z plastového kelímku. Veru mi tu poznámku oplatila slušivým zakřeněním, Suka raději mlčky stáhla rukáv zase zpátky na obnažené zápěstí s hodinkami.
Jak se krátil čas, nervozita rostla - a šéfová pořád nikde.
"Hele, já chápu, že královny chodí všude pozdě, ale tohle... měly bychom jí zavolat," frkla Veru. Jo, zavolat... Volala jsem jí potají už asi čtyřikrát z toalety, jenže Káj byla nedostupná. Zvažovala jsem všechny možné černé scénáře od zmeškání letu po jadernou katastrofu. Ale Káj by nás přece nenechala odletět samotné, to by si za rámeček pak nedala.
Strelinka už půl hodiny stála před tabulí s odletovými časy a svědomitě hlídala naši řádku. Tabule problikla. "Holky... check-in. Dvanáctka," špitla sotva slyšitelně a mně se sevřelo srdce. Naposled jsem se podívala ke vstupu do letištní haly. V tuhle dobu už se tam prodíral celý dav, ale Káj...
Suka se ke mně přitočila a tiše, aby to holky neslyšely, se zeptala: "Co když to nestihne?"
"Stihne. Musí, " stála jsem si zatvrzele na svém, i když i ve mně naděje umíraly s každou minutou. "Ještě má dvě hodiny, stihne to." Kéž bych o tom byla skutečně tak přesvědčená...
Streli se nervozně rozhlédla po našem hloučku, očima se zadrhla na mě a Sukí. Nic jí neuniklo. Všechny tři jsme věděly, že musíme zůstat v klidu a holky neplašit.
"No, tak se jdeme zbavit kufrů, ne? Hybaj, Valkýry, kdo se má s tou bagáží furt vláčet!" drapla jsem kufr z hromady, ani jsem nevěděla čí, a paličatě si to jako matka pluku zamířila k přepážkám Check-inu. Holky s protestním vzdycháním rozebraly zbytek hromady a poslušně mě následovaly do pekel.
"No to si děláš..." vyhrkla Veru, když mi koukla přes rameno. U přepážky se svítícím číslem 12 už byla fronta dlouhá tak, že lanové lajny na ni zdaleka nestačily. "A to má jako stihnout???"
Uchichtla jsem se, nechala holky se hezky seřadit na konec fronty a pak jsem si to namířila na vedlejší přepážku, kde byla fronta ani ne třetinová.
"Raaaaai, kam to lezeš? tady jsme!" mávala na mě Kovi. Suka mě propalovala pohledem a snažila se vykoumat, co to ksakru provádím. Jen jsem ukázala prstem nad přepážku: online check-in. A Suka se rozesmála. Bafla dvě z děvčat za rameno a táhla je za mnou. "Héééj, co blbneš?"
"Na takový fronty jsem ještě neměla dost vína!" houkla jsem za sebe. "My máme check-in hotovej přes internet, dámy, jen tu odevzdáme kufry, ukážeme pasy a hurá s letenkami dovnitř."
Polovina děvčat mi moc nevěřila, druhá se odevzdala do rukou božích a prostě doufala, že nakonec ten let nezmeškáme všechny. Prostály jsme důlek v dlažbě, než na nás přišla řada. Jedna po druhé jsme se prokazovaly pasem, odevzdaly kufr, vyfasovaly letenku. To nejlepší nakonec, říkala jsem si, když jsem jako poslední z Valkýr pokládala kufr na pás před letištního úředníka. A v tu chvíli by se ve mně ani sám pámbu kofeinu nedořezal. Ztuhla jsem. Úředník ke mně natahoval ruku pro pas a já mu mohla dát tak jedině studený pot. Můj pas byl v přední přihrádce kufru. MÉHO kufru. A tenhle můj tedy rozhodně nebyl.
"Deštíku?" Suka hned pochopila, že je něco moc špatně. Úředník svraštil obočí a patrně začal zvažovat, do jaké míry je možnost terorismu v mém případě reálná.
"Su... to... to není můj kufr!" Navzdory vydatným kofeinovým dávkám jsem se zapotácela. Suka se jen klidně otočila: "Holky, čí je ten kufr?" Musela skoro křičet, aby ji přes letištní šum bylo vůbec slyšet. Valkýry jen jedna po druhé krčily rameny. A já jim v duchu mávala.
"Ten je můj!" ozvalo se za mnou. "Ségra, jak si to jako představuješ, krást mi zásoby vína?" Kairo se smála na celé kolo a do natažené úředníkovy dlaně vložila bez okolků vlastní pas, otázku, zda má něco k proclení, jen se smíchem přešla. "Musela jsem čurat, tak jsem ho k vám jenom přirazila a znáš to, příroda je silnější." Kaiřin kufr odjel po páse, přebrala si letenku a na pás k úředníkovi hodila můj kufr. "Tenhle byl jedinej, co tam zůstal, tak doufám, že je tvůj, jinak chudák ten, komu jsem ho šlohla." Úředníček už asi zažil leccos, ale tentokrát dozajista zvažoval přivolání ochranky. Vloupala jsem se do přední přihrádky kufru a mlčky, rudá až na palcích u nohou a zpocená až v místech, kam slunce nesvítí, jsem mu třesoucí rukou podala svůj pas. Podezřívavě a o poznání déle porovnával fotku v pasu se mnou, načež rezignoval, podal mi letenku a moje ztracené a znovu nalezené zavazadlo odjelo kamsi do neznáma. S úlevou jsem se od něj odvrátila, čapla Káj za paži a táhla ji pryč od přepážky. "Mám tě zabít teď nebo až na potom?" sykla jsem. Naprosto v klidu odvětila: "Potom, tady je moc svědků."
Letěly jsme přes deset hodin do Číny. V Šanghaji jsme utrpěly šestihodinové čekání, kdy jsme podnikly první předražený nálet na suvenýry. Snídaně ve 3 ráno, kafe ve 4, v 5... V 9 hodin ráno jsme Číně udělaly pápá a znovu se vznesly do nebe. Pilotova hlášení v čínštině pro nás byla vítaným pobavením a naše pokusy o zpěvnou čínštinu, kdy jsme jen tak házely slabiky, co nás napadly, nám vysloužily důrazné napomenutí lámanou angličtinou od čínských letušek. Po dalších třech úmorných hodinách v letadle, které jsme pak k úlevě personálu prospaly, jsme konečně poprvé vkročily na božskou půdu. Byly jsme konečně v Japonsku.
Dlouhý let nám náladu sice nezkazil, ale podstatně ztenčil zásoby kinedrylu proti nevolnostem. Persy s Kamčou i přesto měly zdravou lesní barvu a svorně mě proklínaly, když jsem je hnala do taxíku. Tříčlenný průvod japonských taxi naprosto splňoval Kájiny prezidentské představy,v přeplněných tokijských ulicích si nás sice nikdo ani nevšiml, ale Káj se cítila jako v průvodu. Už nám chyběli jen bodyguardi.
"Jsem zvědavá na hotel," tetelily se děvčata v mém taxíku, zatímco Persy zoufale vyhlížela z okénka a snažila se ho neodekorovat. Panující polední horko její barvičku jen posilovalo. Ve zpětném zrcátku jsem zachytila odevzdaný Sučin pohled, děvčata v jejím taxíku si cestu patrně řádně užívala. Jo holka, klid taky bude. Snad.
"Kdy už budeme v hotelu?" zeptala se Káj, zatímco se snažila z nebohého taxikáře vydolovat, který z japonských nápisů na tokijských budovách znamená slovo hotel. Taxikář zdvořile odpovídal, i když česky neuměl ani slovo a Kájinu japonštinu ze slovníku během jízdy očividně přirovnával k trestu božímu. Jo, kamaráde, karma je zdarma.
"Nemáme hotel," odpověděla jsem s potutelným úsměvem. Neunikl mi zoufalý Persyn pohled, ale ve stavu nebezpečí, co by se stalo, kdyby otevřela ústa, raději mlčela. Podala jsem jí další kinedryl a lahev se zbytkem vody.
"To si děláš pr... To budeme bydlet pod mostem? Já chtěla prezidentské apartmá!"
Ze zadního sedadla jsem Káj láskyplně poplácala po rameni. "Můžeš si o něj zkusit říct bezdomovcům." A jestli taxikář poslouchal, dostalo se mu první rozsáhlé lekce českého nadávání.
Jely jsme skoro až na kraj města, dost daleko, abychom měly klid, a ne dostatečně daleko, abychom se domluvily, jak umíme. Taxíky zastavily před malou brankou z leštěného dřeva. Za zídku nebylo vidět a Káj se uraženě svezla do sedadla. "Mělas říct, že jsou hotely tak drahý, ještě něco bychom do pokladny našetřily..."
Valkýry vylézající z ostatních taxíků její náhlou ponurou náladu sdílely. Branka je patrně ani trochu nenadchla. Byla tak... obyčejná... Cítila jsem jejich nespokojené pohledy v zádech a v duchu se usmívala.
Branka se otevřela. Ladnými krůčky před ni vycupitala postarší paní v jednoduchém kimonu, a hned za ní nám přímo v ústrety poměrně pohledný Japonec. Oba se nám uklonili, a pak, k překvapení Valkýrek, nikoli však mému, nás Japonec vřele přivítal ve své zemi - česky. Představil se jménem Akagawa Takaši a byl to náš průvodce, rádce a překladatel pro příštích pár dní. Žena v kimonu byla paní Kumiko, manželka majitele ryokanu, a jak jsme se později od Takašiho dozvěděly, byla pověřena maximální péčí o naše pohodlí. Takašim, samozřejmě. Po úvodních představovacích ceremoniích nás Takaši vyzval, abychom ho následovaly. O naše zavazadla už bylo dávno postaráno, ani jsme ty drobné lidičky s našimi kufry nezaregistrovaly. Společně s paní Kumiko nás provedl brankou... a jen co jsme překročily práh, jako by se čas vrátil o tisíc let zpět...
Možná si Káj vysnila luxusní hotel, možná na první pohled nepoznala, jaké štěstí jsme s ubytováním měly. Takaši nás pomalu prováděl umně vyvedenou japonskou zahradou, úzkostlivě udržovanou a dokonalou, že jsme chvílemi nevěděly, jestli jsme v zahradě nebo v přírodě. Našlapovaly jsme po cestičce z velkých plochých kamenů vydrbaných do dokonalé čistoty, pod baldachýny rudých javorů a závoji odkvétajících sakur, kolem jezírek tak pracně vyvedených, až bych na vlastní duši přísahala, že tam patří, že to nebyla lidská ruka, kdo je vyhloubil. Po dřevěném můstku, kde Takaši v hovoru s paní Kumiko náhle ztichl, aby vynikl cvrkot cikád schovaných kdesi v keřích. Paní Kumiko se potěšeně usmívala, když jsme v té kráse a klidu zapomínaly na vlastní únavu, a nespustila z nás oči ani když se za záhybem cesty vynořila dřevěná japonská stavba, domek ověšený lampiony z hedvábného papíru, s posuvnými stěnami šódži a podlahami vykládanými rákosovými rohožemi tatami.
"Jaké je století?" slyšela jsem za sebou špitnout Veru. Takaši se nahlas rozesmál. "Ještě nikdy jste nebyly v ryokanu?" zeptal se, i když odpověď dávno znal z dlouhých e-mailů, které jsme si spolu poslední dva týdny vyměňovali.
"Co je ryokan?" frkla Veru podrážděně. Takaši se zasmál znovu, dovedl nás k budově a vyzval nás, abychom si zuly boty. Po dlouhé, úmorné cestě v tom horku to byla pro nás úlevná žádost, ale mě zase polil studený pot. O Japoncích je všeobecně známo, že jsou velmi čistotní, čistotnější, než Evropané. A proto taky vnímají pach cizinců jako velmi obtěžující... Nicméně... Každý svého štěstí strůjcem. Poslušně jsme se zuly, a jestli paní Kumiko omdlévala ze závanu našich ponožek a silonek, rozhodně to na sobě nedala znát. Tichounce přihopkala, nabídla nám všem pantoflíčky, a sotva jsme je nazuly, posuvné papírové dveře ryokanu otevřela.
"Jaké že století říkal?" vydechla strelinka při pohledu dovnitř.
"Neříkal." zazubil se Takaši.
S očima navrch hlavy jsme následovaly Takašiho strohou chodbičkou vykládanou rohožemi, až na konec, kde ve výklenku stála malovaná váza s jedinou rozkvetlou větvičkou sakury. Paní Kumiko odsunula další posuvné šódži, Takaši prošel jako první, jako by to snad bylo jeho království. Paní Kumiko nás s úklonami pobízela, abychom se neostýchaly, tichounce za námi zase zavřela. Prošli jsme dřevěnými krytými verandami kolem venkovních jezírek.
"Ono se z toho kouří. Proč se z té vody kouří?" pozastavila se Eri trochu nechápavě. "Vždyť v tom nemůžou žít ryby."
Takaši se zakuckal a rychle se od nás odvrátil, abychom neviděly, jak smíchy slzí.
I když jsem mu slíbila, že seznámení se ryokanem a jeho pravidly nechám na něm, dál už to protahovat moc nešlo. "To je koupelna, zlato," mrkla jsem na ni. Evidentně to brala jako vtip.
Starostlivě nás ubytovali na nejlepších místech, ačkoli dodnes nevím, jak to Takaši dokázal zajistit s tím málem financí, co pro tento účel obdržel. Naše "doma" pro příštích pár dní byly malé dřevěné domečky o dvou pokojích. Japonská strohost pokojů vypadala trošku prázdně, ale měly jsme vše, co jsme potřebovaly. Pelíšky z futonů a dek, nízké stolky s polštáři na sezení, něco mrňavoučkých skříněk a hlavně vázaný manuál v angličtině s přivítáním, seznamem pravidel a plánkem ryokanu, dokonce i návody, jak si například zavázat jednoduché kimono - yukatu.
Takaši nás brzy opustil, popřál nám hezký odpočinek a slíbili jsme si, že se za hodinku sejdeme u čaje. A my osiřely. V cizí zemi, samotné, mezi zdmi ryokanu, tisíc let zpět, kdy nenápadně nadzdviháváte futony, jestli tam není nindža nebo jiná starodávná potvora.
"Jé, jídelní lístek!" ušatá Mom se vrhla na manuál, jako by snad byl k jídlu. "Tak co si dáme?"
"Rybu," podotkla Eri suše, "vidělas tu kouřící vodu, už jsou vařený."
Persy se ztrápeně zřítila na první futon, co viděla, Eliška proklepávala červenou yukatu. "Na co se to obléká?"
"Tady to máš nakreslený," Mom otáčela manuál vzhůru nohama a zpátky ve snaze hlavolam rozluštit. "Je to jako župan, to dáš."
"A to jídlo?"
"Nevím, asi ryby, jídlo tu není, to se neoblíká." fňukla Mom a Eri škytla.
Módní přehlídka plná mašliček začala. Paní Kumiko měla zřejmě smysl pro legraci, nebo se jen chtěla vyhnout jmenovkám, protože každá yukata měla jinou barvu. Zelenou pro naši brčálovou Persy jsme rovnou zavrhly, alespoň dokud jí nebude líp. Župánky a pantofle, vypadaly jsme, jako bychom se chystaly do koupelny. Prostudovaly jsme i zbytek manuálu, náš nejlepší kámoš google nám pomohl s překladem a zbytek jsme si poskládaly samy, takže z plánku ryokanu vylezlo v závěru cosi jako honba za pokladem.
Hodinu nato už na nás Takaši čekal na verandě, klečící na tatami u nízkého, dokonale naleštěného dřevěného stolečku. Sotva jsme si k němu přisedly, papírové dveře zašuměly, a už tu byla paní Kumiko. Mlčky nám servírovala japonský zelený čaj v malých kalíšcích. Persy nakrčila nos, když jí paní Kumiko jako první vkleče a oběma rukama podávala kouřící šálek. "Já... já radši ne, děkuju." zezelenala ještě víc. Paní Kumiko se nedala odradit, poklonila se ještě hlouběji a znovu k Persy natáhla ruce se šálkem. "Já fakt ne... Bože... je mi zle, co mám dělat?"
Takaši jí se shovívavým úsměvem vysvětlil, že zdvořile odmítnout nelze, šálek přijmout musí. "Měla by ses alespoň jednou napít, aby se paní Kumiko neurazila. Tvůj čaj je jiný, chystala ho speciálně pro tebe, z bylinek proti nevolnosti."
"Zatlačená do kouta..." vzdychla Persy, šálek přijala a pod dohledem s neustálým pobízením paní Kumiko ho zdolala až do dna.
"Paní Kumiko se ptá, jestli jsi těhotná, když je ti tolik zle."
A Persy svůj poslední doušek vyprskla rovnou na něj.
Poobědvaly jsme rybu a dušenou rýži, něco zeleniny, bohatě zapíjely čajem a napjatě poslouchaly Takašiho. Učil nás, jak používat jídelní hůlky, abychom si nevypíchly oko, vysvětloval, jak se v ryokanu chovat, a vyprávěl svůj dojemný příběh Japonce studujícího v Čechách a navrátivšího se do své rodné země, kde už navěky zůstane cizincem už jen proto, že byl tak dlouho pryč. Manžel paní Kumiko byl jeho dobrým přítelem a díky zdařilým obchodním transakcím, které spolu uzavřeli, jsme získaly to nejlepší z ryokanu, o čemž bychom si jinak mohly tak akorát nechat zdát.
Ovšem cesta zřejmě udělala své, Takaši se brzy rozloučil a jako první poznávací úkol nám svěřil koupel v horkých pramenech venkovního jezírka. Dávno byl pryč, když jsme následujíce jeho pokynů zouvaly papuče, svlékaly yukaty, polévaly se vodou a umývaly, než jsme se dočista nahé a stydlivé ponořily do kouřícího bazénku...
"Božeeeeeeeee, anoooooooo!" vrněla si Káj v horké vodě. "Tak to je luxus."
"To chci domů."
Koví se ponořila až po nos.
"A fakt nemůžeme mít plavky?" špitla strelinka, střídavě se s Mommo jedna za druhou schovávaly. "Co když někdo přijde?"
"Bazénky jsou odděleně, neboj," chlácholila jsem ji. "Muži a ženy se koupou zvlášť."
"Proč asi," frkla Veru.
Ani myslet jsem na to nechtěla. Fakt byl, že málokdy se stane, abyste se koupaly v horké vodě a měly přitom výhled na skalky, stromy a květiny, do přírody... Nad hlavou vám létají ptáci a cikády se starají, aby nebylo ticho. Cachtaly jsme se asi hodinu, voda byla příjemně horká, ne tak, aby nás popálila, ale víc, než jen vlažná. Rozbolavělá těla z dlouhé cesty se pomalu zrelaxovala a nakonec nás z vody vyhnaly jen obavy, že usneme. Do futonů jsme doklopýtaly silou vůle. A pak... Na to už si nevzpomíná vážně nikdo.
Nazítří nás Takaši doslova vytáhl z futonů násilím. Statečně odolával útokům létajících polštářů a proklínání až do horoucích pekel, a i když měl trochu respekt z Verčina vrčení, nevzdal se. Ukradl nám deky a utekl s nimi do zahrady. Nakonec vyhrál jen díky tomu, že Koví měla hlad. A Mommo taky, zase. Čisté yukaty úhledně složené na skříňce, které nám nachystala paní Kumiko neznámo kdy, jsme tentokrát přehlédly jako krajinu.
"Nemám co na sebe. Opět." zoufala si Eliška nad rozbaleným kufrem. Přehazovala kousky oblečení z jedné hromádky na druhou a tvářila se jako by jí někdo po ránu ukradl deku z postele. Strávily jsme u kufrů asi hodinu, než jsme se společnými silami a šatníkem z jedenácti kufrů vymodily. Takaši venku zatím vystál důlek a přes zavřené papírové dveře nás mohutně ujišťoval, že bychom byly krásné i v pytli od brambor, tak ať si pro lásku boží prostě oblečeme cokoli.
"Jak to můžeš vědět, dveře jsou zavřený." vrkla na něj Koví.
"Ano, také jsou jen z papíru..." odpověděl se smíchem. Strelinka nenápadně zhasla lampu nejblíže k nám, naše stíny tančící po zavřených šódži zmizely.
"Sakra..." ozvalo se z venku.
Nutno podotknout, že Takašiho studium v naší zemi vydatně zkazilo, co se týče typické japonské zdvořilosti. Rád s námi laškoval, vedl dlouhé inteligentní hovory se Sukí snad o všem, potravou mravence lesního počínaje a vlivem inteligence delfína na světovou ekonomiku konče. A doslova si zamiloval škádlení naší Veru. Zpravidla si ji pak usmiřoval růžovým vínem saké - což samozřejmě mělo následky, Veru zrůžověly tváře a smečovala, až jsme se nemohly přestat smát.
Ten den jsme ho ale svorně nesnášely všechny. Budit Valkýry, kdo to kdy viděl!
Takaši nás nalodil do najatého minibusu, odmítal riskovat, že z taxíku uvidíme něco pěkného a bude věčně nahánět alespoň jeden vůz někde v nákupních centrech. Chytrý chlapec. Naše cesta vedla do Ósaky, kdysi hlavního města Japonska. A že to byla dlouhá štreka.
Ósaka byla ohromná, co nás ale zajímalo nejvíc, byl ósacký hrad, tyčící se nad rozlehlými zahradami a v letním slunci zářící svými bílými zdmi. Takaši nám vyprávěl historii toho místa, od 16. století, kdy byl hrad vybudován, přes všechny živelné katastrofy a války, které jej zničily. Za druhé světové války byl dokonce využíván k vojenským účelům a pak i bombardováním zničen. Dnes před námi stála jen železobetonová kopie, odolnější než předešlý originál, ale kouzlo přeci jen pominulo. Takaši nás zatáhl i dovnitř hradu. Tématických interiérů jsme se příliš nedočkaly, hrad už dnes slouží spíše jako muzeum. Nakonec jsme z hradu utekli. Persy, které Kumičin čaj proti nevolnostem zázračně pomohl, zastávala názor, že v Japonsku je prostě jen jednou a tak bude fotit navzdory výstražným cedulím se zákazy a japonskému strážci, který nás v dobovém kostýmu pronásledoval, donekonečna se omlouval a ukazoval na její foťák. Než jeho donekonečna překročilo hranice jeho trpělivosti. Musím uznat, že Persy utíká zatraceně rychle!
Z Ósaky to je k moři co by kamenem dohodil a zbytek došel, proto nás Takaši na oběd zatáhl do vyhlášené japonské restaurace. Přímo nám zakázal, abychom si objednaly suši, i když jsem na něj žalostně upírala kukadla jak nejlépe jsem uměla. Sám nám objednal, osobně nám servíroval.
"Milé dámy, dnes jsem váš osobní... jak to říkáte? Pingl?" smál se. A smál se ještě víc, když mu Veru strkala za opasek tisícijenovou bankovku (v přepočtu zhruba 200,- Kč) a dožadovala se striptýzu. Ještě že nám nikdo nerozuměl, a kdybychom nesloužily jako vydatné pobavení okolních hostů, dozajista by nás vyhnali i odtamtud. Striptýzu jsme se sice nedočkaly, ale Takaši se pomstil s elegancí jemu vlastní. Objednal nám fugu.
Víte, co je fugu? Já ano. Proto jsem se raději ani nedívala, když nám speciálně vyškolený kuchař přinesl na skvostném talířku ještě napůl živou rybu a před námi ji tenoučkým nožem začal porcovat na tenoučké, skoro průsvitné plátky. Syrové kousky nám nabízel a Takaši se královsky bavil pohledem na znechucené české obličeje. Sám si urval první kousek a pochvaloval si, jak je to úžasné. Valkýry ovšem podobným nadšením neoplývaly, proto je počastoval přednáškou o syrovém masu v suši. Nakonec jsme ochutnaly všechny, i já, která věděla, co to ksakru provádí. Počíhal si na moment, kdy budeme mít všechny sousto v ústech a pak tajemným hlasem pronesl tajemství fugu. "Tahle ryba, fugu, má v těle smrtelný jed 200x účinnější než kyanid. Zabije vás do minuty."
Valkýry strnuly. Strelinka svoje sousto chvatně vyplivla v okamžiku, kdy ostatní holky byly ještě v šoku. A Takaši se smál, i sám kuchař, který už podobné reakce patrně viděl tisíckrát, ale ta naše zřejmě vévodila s dokonalým náskokem.
"Nejdřív vám znecitliví svaly kolem úst, pak ochrnete a nakonec zemřete, do poslední vteřiny jste při vědomí." vychutnával si nás Takaši. "Ale nebojte, na následky jedu špatně připravené fugu zemře ročně jen něco málo přes dvacet lidí. A vás je jenom jedenáct, takže..."
Nestalo se nic. Všichni mohli vesele kecat dál, nikdo neochrnul, nikdo neumřel. A Takaši tenhle vtípek taky přežil, asi zázrakem, protože po ukradených dekách po ránu si tímhle popravu doslova podepsal. Aby si nás alespoň malinko udobřil, vzal nás do největšího nákupního centra v Ósace a poslušně jako pejsek za námi po zbytek dne cupital, aniž by si jedinkrát postěžoval, že vymeteme každý obchod, na který narazíme. Káj mu nakonec jako poděkování pořídila krásnou kravatu, a když si ji ten nebožák hrdě uvázal, Veru ho za ni čapla a po zbytek výletu ho na ní vodila jako na vodítku. Neodvážil se protestovat, svůj trest přijal statečně. Kravatu pak nosil až dokud se nás na letišti nezbavil.
Na noc jsme zůstali v ósackém hotýlku. Takaši nás ráno z postýlek tahal o poznání opatrněji. Naložil všechny naše nákupy, nakrmil nás, napojil, a pak teprve nás vyhnal do minibusu. Kdyby nás chtěl unést, neměl by s tím nejmenší komplikace, protože cestu do Kjóta jsme prochrápaly. Všechny. Doslova. A Takaši dostal zase skvělou příležitost si nás dobírat - naše chrápání si nahrál na mobil.
Kjóto je perlou Japonska. Místo, které má pro Japonce zvláštní hodnotu. Coby konstituční monarchie má Japonsko vládu, ale dodnes lid vyznává i císaře - žijícího právě v kjótském císařském paláci. Císař je potomkem bohů, ať už tomu sami Japonci věří nebo ne, císař je pro ně nedotknutelný. Ruku na srdce, kdo ví, jak to s císařem je, žije z vládních peněz, takže...
Ovšem to není vše, co nás v Kjótu čekalo. Historické uličky, osvětlené lampiony, okouzlily na první pohled. Navštívily jsme i jeden z 1600 buddhistických chrámů a jedinou ze 400 šintoistických svatyní, co jich Kjóto má. Tam nám Takaši ale foťáky pro jistotu odebral. Prý nepotřebuje být za vyvrhela v každém městě, nezdvořák.
Navečer nás náš drahý průvodce provedl lampionovými uličkami až do Gionu. Kolik let do minulosti jsme přešli, netuším. Vím jen, že mezi dřevěnými historickými domky, ve světle luceren a s gejšami procházejícími se v pestrých kimonech a s barevnými slunečníky, jsme na kalendář dočista zapomněly. Takaši nás dovedl do jedné z čajoven. Jako ženy jsme se cítily trochu nepatřičně, ale šálek čaje jsme každá přijaly s vděkem. Brzy se k nám přidaly i dvě zdejší dámy. Gejša a její mladá sestřička - učednice.
"Než se žena stane gejšou," vysvětloval Takaši, "čeká ji spousta učení, zkoušek a tvrdé dřiny. Gejša je umělkyně, musí umět bavit hosty. Ovládá umění konverzace, hraje na několik nástrojů, zpívá nebo tančí. Všimněte si, jak nalévá čaj, viděly jste paní Kumiko, tak můžete srovnávat."
Gejša na Takašiův pokyn kývla na mladou maiko, dívku v učení na gejšu. Maiko se zdvořila uklonila, usmála, jednou rukou si přidržela rukáv kimona na ruce druhé, a prsty půvabně obemkla držadlo konvičky s čajem. Jemně ji zdvihla, a aniž by jen kapku ukápla, naplnila připravený šálek čajem. Konvičku položila, vzala šálek do obou dlaní a s kouzelným úsměvem a japonštinou na rtech jej nabídla Takašimu. Seděly jsme a zíraly jako u vytržení. Jak je možné, že jen nalévání čaje může být tak krásné, něžné, jemné... ženské.
"Tak to chci umět," špitla Persy.
Takaši hbitě její slova přeložil gejšám a ty se k pobavení všech zhostily úlohy učitelek. Učily nás, jak si půvabně kleknout a zase vstát, jak nalévat čaj, jak svádět muže už jen tím, že při nalévání čaje jednoduchým pohybem ukážeme část nahého předloktí. Neušlo mi, že Takaši několikrát během naší výuky změnil pozici kleku - asi to fungovalo.
Na závěr nám gejša zahrála na koto, strunový hudební nástroj, který ze všech japonských nástrojů měl pro evropské uši asi nejlíbivější zvuk, zatímco maiko do rytmu hudby tančila s vějíři.
Noc jsme opět prospaly v minibusu. Nad ránem nás Takaši uložil do futonových postýlek v našem ryokanu, popřál hezké sny a pořídil další nahrávku našeho chrápání.
V poledne nás vzbudila krásná vůně. Paní Kumiko se během našeho spánku činila, na nízkých stolcích nás čekal vydatný oběd, umně vyskládaný do květinových obrazců, vázy se sakurami vystřídaly misky s ikebanou, perfektně vyskládanou floristickou kompozicí, v níž vévodily k mému velkému potěšení a poněkud neobvykle větévky wistárie s hrozny fialových květů. Tehdy jsme to ještě nevěděly, ale byla to malá nápověda k dnešnímu plánu.
Takaši se objevil, sotva jsme dojedly. Sršel energií a vtípky, pohrával si s uvázanou kravatou a Veru na něj mhouřila oči a pohledem slibovala, že dnes si vodítka užije do sytosti. Odmítl nás vyvenčit, dokud se pořádně nevydrbeme a nedáme si horkou koupel v pramenech. Tentokrát jsme se nebránily. Stydlivá streli těsně následovaná Mom byly první, kdo do vody zahučel.
Byl to náš poslední den, Takaši měl v hlavě vymyšlený sáhodlouhý seznam všeho, co nám chce ukázat, a pomalu se smiřoval s faktem, že nestihne ani malý zlomek. Slunce už stálo vysoko na obloze, když nás vyvezl v minibusu mezi lidi. A že vybral krásné místo!
Vršek hory Fudži se topil v mracích, jako by se dotýkal až samotného nebe. V životě jsem nestála na vrcholku sopky a rozhodně jsem si to nechtěla vyzkoušet ani teď, přeci jen je to trochu velký kopeček. Trochu moc. Sice mám ve Valkýry velikou důvěru, v sílu jejich nožek už ale tolik ne. A ve svoje už vůbec. Byla jsem si až do morku kostí jistá, že tohle není na seznamu vrcholů, kterých chceme dosáhnout. Takašiho naštěstí nenapadlo nás hnát na Fudži, i když by mu to bylo podobné. Možná jen předem věděl, že by nás stejně zbytek cesty musel jednu po druhé vynést - takže vlastně nešlo o naše blaho, ale o jeho pud sebezáchovy.
Fudži jakožto jeden ze symbolů Japonska, jsme prostě musely vidět alespoň z dálky. Fotily jsme snad ze všech kopců v okolí, zkoušely jsme umělecké fotky skrze listí a květinové keře, Eri a Kovi čaply Persynku jedna za ruce, jedna za nohy, a hrály, že ji hážou do sopky. Ze správného úhlu to tak mohlo i vypadat, kdyby neskončily na zemi dřív, než jsem zmáčkla spoušť na foťáku.
Takaši nás pak zavedl blíže k Fudži, do míst, o kterých jsem do té doby neměla potuchy. Do parku s wistáriovým loubím, aaaach! Procházely jsme se mezi hrozny fialových, růžových a bílých květů wistárií, čichaly a sbíraly nespočet fotografií té krásy. A než jsme se nadály, sešeřilo se, kdesi ve větvích se rozvítila světýlka a loubí se barevně rozzářilo. Další milion fotek padl za vlast.
Poslední zastávka byla napůl pro legraci, ale Takaši na ní trval. Zastavili jsme v místní dojo - tělocvičně pro bojová umění. Tato dojo byla zasvěcena převážně tréninku s mečem. Ten mizera se královsky bavil, když jsme zkoumaly, jak se obléct do speciálních širokých kalhot hakam, načež rezignoval a obdržely jsme jen sukénky v barvách Japonska. Ty odvážnější z nás vyfasovaly repliku japonské katany - meče. Ty méně odvážné jen dřevěnou napodobeninu boken. Jako dárek na rozloučenou jsme od Takašiho dostaly hodinovou lekci s pravým japonským mistrem. Mimochodem, docela fešák, obávám se, že jediné, co jsme se za tu hodinu naučily, byla skutečnost, že někteří japonští muži jsou celkem... sexy. Obzvláště když mají tvrdé, ostře řezané rysy, přirozenou autoritu a za pasem zastrčené samurajské meče... Mistr naopak považoval za úspěch, že jsme všichni (včetně něj) přežili ve zdraví a dojo neutrpěla žádný sekanec v trámoví.
Poslední noc v ryokanu měla pachuť smutku. Užily jsme si poslední očistnou lázeň v horkých pramenech, poslední večeři s paní Kumiko. Odhodila zábrany, vesele se smála a skrze Takašiho s námi rozprávěla, jako by nás znala roky.
Paní Kumiko nám na rozloučenou věnovala překrásnou černou čajovou soupravu s malovanými bílými sakurovými květy a bílým vnitřkem, kde na dně bylo vypáleno jméno ryokanu a datum naší návštěvy. Protože vzpomínky blednou, a čas pohřbí jména i čísla, řekla nám. Každá jsme pak dostaly ještě balíček s čistou yukatou.
Ani my jsme nezůstaly s prázdnýma rukama. Paní Kumiko jsme obdarovaly několika rozličnými lahvemi vína z českých vinic, menším šperkem s českým granátem. Největší radost ale měla z uloupeného wistáriového květu z parku Fudži.
Takaši nám na rozloučenou věnoval album fotografií z naší návštěvy, ke každé fotografii vlastnoručně připsal datum a vtipný komentář. Až mnohem později jsme v deskách alba našly schované CD s nahrávkou našeho chrápání a jeho a Kumičina smíchu - okamžitě následovanou nahrávkou jeho omluvy, ale tohle prostě udělat musel.
I on byl obdarován Valkýrami lahví vína, párem manžetových knoflíčků a vyleštěným kamenem z Vltavy, na nějž jsme se všechny podepsaly.
Noc uběhla příliš rychle, bylo nám líto každé vteřiny, a tak jsme na letiště zamířily bez jediné chvíle spánku. Takaši nás jednu po druhé objal, i když v Japonsku to není vůbec zvykem, ze srdce děkoval, že s námi mohl strávit čas, a my utíraly slzičky.
"Ještě abych nezapomněl," řekl a vytáhl dva malé balíčky. Jeden podal Persy.
"To je od paní Kumiko. Čaj na nevolnost, abys netrpěla."
S druhým balíčkem se obrátil k Veru. "Paní Kumiko někdy slyší víc, než by měla... Tuhle směs bylinek namíchala jen pro tebe. Za devět měsíců dej vědět, jestli fungoval," pošeptal jí do ucha a spiklenecky na ni mrkl.
Zažili jste někdy tisíc let vměstnaných do pár dní? Jedli jste jedovatou rybu a prožívaly nekonečné vteřiny strachu, jestli umřete nebo ne? My ano. Naše vzpomínky se jednou provždy prolínají s vodou horkých pramenů japonského ryokanu, za zvuků kota a v tanci s vějíři, provoněné květy sakur a wistárií kdesi tam daleko, v loubí u hory Fudži.
A když se letadlo vzneslo k obloze, dala bych ruku do ohně za to, že Takaši tam dole někde ještě stál a mával nám svou vodící kravatou...